Chtěla bych se s vámi podělit o jeden můj zážitek. 

Od 28. 12. 2019 do 2. 1.2020, jsem byla na diecézním centru života mládeže Vesmír. Celý program byl velmi bohatý. Moc se mi tam líbilo. 30. 12. 2019  jsme měli den, kdy se chodilo na "misie". Chodilo se po celém Deštném a okolí a rozdávali se pozvánky na koncert, který měl být na Silvestra v kostele v Deštném a který pořádali dečka z Vesmíru. Přitom se mělo "rozdávat"  i trochu radosti, lásky a štěstí a zpívat třeba i Vánoční koledy. Byl to jakýsi způsob evangelizace pro ty lidi, kteří tam bydleli. Já jsem však na ty misie nešla, protože se mi udělalo špatně. To však nevadilo, protože Bůh to využil jinak.

Když všichni odešli a zůstali jenom ti, co trénovali na koncert, tak já jsem zůstala ležet. Ležela jsem, ale dlouho jsem to nevydržela. Po nějaké době mi bylo líp, tak jsem se šla trochu projít. Chodila jsem po chodbě a chtěla jsem jít dolů, jenže jsem se trochu bála a taky jsem se tam nechtěla moc ukazovat, protože jsem měla ležet. Tak jsem šla zpátky na dívčí půdu, kde jsem byla ubytována a na chvíli jsem si tam sedla. Jak jsem tam tak seděla, tak jsem se najednou začala cítit hrozně sama a opuštěná, protože tam nikdo nebyl. Nevěděla jsem co mám dělat. Svým způsobem jsem se nudila, ale taky mi bylo smutno. "Co mám dělat?", říkala jsem si. Byla jsem bezradná. "Půjdu na chvíli do kaple", řekla jsem si. A tak jsem šla. Sedla jsem si tam, a začala jsem si Bohu stěžovat: "Tati, já se nudím. Nevíš co mám dělat? Nikdo tu není a já nevím co mám dělat. Je mi taky smutno, protože tu nikdo není. Všichni jsou buď na misiích, nebo hrají v hudbě a já mám ležet, jenže mě to nebaví a taky už mi je líp, tak proč bych měla ležet? Haló, slyšíš mě tati?Mám na tebe tolik otázek. Proč jsi se choval na poušti k těm Izraelitům takhle? Já vím, že mi to může říct i kněz, ale já to chci slyšet od tebe!" Takto jsem k Bohu mluvila a přemýšlela jsem. " Proč já ti vůbec říkám tatínku? Nevím." 

Haló jsi tady Bože? Proč mi neodpovídáš? Byli časy, kdy jsme spolu normálně mluvili. Proč to teď nejde? " Seděla jsem v tureckém sedu a dívala se na svatostánek. Potom jsem trochu rozčileně chtěla říct " A nebo snad nejsi?", ale než jsem to dořekla, tak jako by mi někdo zavřel ústa. Nemohla jsem to říct. Tu jsem si uvědomila, že Bůh určitě musí existovat, když mi zavřel ústa.

A tu jsem najednou ucítila Boží lásku. Bůh mě miluje! Super. Haleluja! Byla jsem šťastná. A potom jsem se zastyděla a uvědomila si, že je to hrozně velká milost, že mě Bůh miluje i když jsem se k němu chovala tak neuctivě a ještě tam před ním sedím v tureckém sedu místo toho abych třeba klečela. A taky to, že mu můžu říkat tatínku, je velká milost. " Díky Tati.", proběhlo mi hlavou. "A odpusť mi prosím, že jsem se chovala tak neuctivě. Miluji tě. Amen." Když jsem chtěla znovu něco říct Tatínkovi, tak jsem najednou místo "Tatínku" řekla "Ježíši". Nechápala jsem to. Jak je to možné? Jakto, že jinak mluvím a jinak myslím? To určitě zase Bůh. Ale proč po mně chce abych místo "Tatínku" říkala "Ježíši"? Pak jsem si vzpomněla, že je v Bibli napsáno že: Ježíš jediný prostředník mezi Bohem a lidmi a že jen skrze něj máme přístup k Otci. Uvědomila jsem si, že je to skutečně velká milost, že mě Bůh nechal mu říkat Tatínku. "Díky Pane! A promiň mi   všechno, co jsem ti udělala prosím."  Řekla jsem a poklonila jsem se až k zemi. Potom jsem odešla.

V každém případě děkuji Bohu, že mi nechal poznat svou velkou lásku a milost. Miluji ho a děkuji mu. Je vážně dobrý. Díky Pane. Amen!